copyright © heirs, 2015

cover © Kameel Machart, 2015

ISBN 978-80-87938-30-0

ČÁST PRVNÍ

1

,,Počúvajte, Blažek, zajtra idete na iné pracovisko. Odovzdajte naradie!“

„Rozkaz,“ řekl a cítil, že mu rázem vyschlo v krku. Hvízdavej Dan je prevít. To věděl dávno. Ale že je takovej hajzl? Co teď? To je, jako by mu zboural celý domeček z karet jediným trhnutím ruky. A přece byl přesvědčen, že má všechno promyšleno do posledních podrobností. Ještě týden kdyby byl zůstal na místě. Nebo alespoň tři dny! Co je to po tolika letech?

Došel mechanicky ke své vrtačce a usedl k práci.

„Co ti chtěl?“ zeptal se Pepík, který seděl nalevo a vrtal stejně jako on podle šablony dírky do kroužků z umělé hmoty.

„Vyhodil mě. Zejtra už tu nejsem.“

Pepík zarazil vrtačku a obrátil se k němu celou tváří. „A dej pokoj! A proč? Dyť přece plníš normu na 120 procent.“

„Copak já vím? Hvízdoš je hajzl, přece ho znáš.“

„Je. Ale přesto. Proč by se měl zbavovat lidí, který mu pomáhaj plnit plán? Proč nevyndá Šaňa nebo Karolka? Ty přec neplněj.“

„Ty chytrej, to sou přece bejvalý gardisti, Šaňo dokonce ministr — a on byl přece taky gardista. Ale dělej a nebav se, já si musím něco rozmyslet.“

Zapnul stroj, ale nevrtal, jen markýroval práci. Proč by taky pracoval? Normu dávno měl a teď už na tom stejně nesejde. Ty dvě hodiny do konce směny profláká a dál... Ano, o to právě jde, co bude dál.

Zpočátku mu to nemyslelo. Byl vyveden z rovnováhy tím nečekaným přeložením na jiné pracoviště. Znamenalo to ne-li rozbití, tedy určitě oddálení a zkomplikování jeho plánů. A ty plány, to byla práce mnoha měsíců, dlouhého času úporného myšlení ve dne při práci, ale zejména v noci, kdy nikdo nerušil, kdy mohl kombinovat a domýšlet svoje tahy jako hráč na šachovnici. Jenomže tahle hra se hrála o život, při té šlo o krk. Jeden chybný krůček a jsi chladná mrtvola v bezejmenném hrobě za zdí.

Začalo to na samotce, tehdy, když dostal deset dní od Nosáriuse, protože... proč vlastně? Nikdy nevěděl, proč dostal trest bez raportu, bez výslechu, bez viny. Prý tehdy hráli bachaři karty, kolik kdo napaří trestních dávek, tvrdých lůžek a půstů. Podle předpisu měl být komandován k raportu před velitele, který měl stanovit trest. Ale za Balinta tohle neplatilo, tresty dával kterýkoli bachař a zásadou bylo napařit jim, politickým, při každé příležitosti a pod jakoukoli záminkou co nejvíc trestů. Nosárius přišel, zařval, že jsou špatně srovnané deky, a aby nemohl dokazovat, že tomu tak není, hned je strhl a rozházel po podlaze. Deset dnů korekce!

A tehdy, když dostal těch deset dnů, začal myslet. Samozřejmě. Když je člověk deset dní sám a sám, musí vstát o půl páté a lehnout si smí až v devět — lehnout v lehkých cvilinkových šatech jen na tvrdou podlahu bez slamníku, bez podhlavník