: Jiří Hejda
: Útěk
: Machart s.r.o.
: 9788087938294
: 1
: CHF 4.80
:
: Erzählende Literatur
: Czech
: 250
: kein Kopierschutz
: PC/MAC/eReader/Tablet
: ePUB/PDF
Próza Jirího Hejdy, odsouzeného v procesu s dr. Miladou Horákovou, který prožil dvanáct let v komunistických kriminálech, nese všechny znaky klasického príbehu o úteku z vezení. Je tu napetí, prudké dejové zvraty, pocity marnosti i chvíle nadeje, to vše umocnené duvernou znalostí muklovského prostredí. Hlavní hrdina utíká pred nelidským systémem, neutíká ale pred svým svedomím, ideály a zodpovedností. A tak, aniž by to oslabilo dramaticnost deje, mužeme sledovat i jeho niternou cestu ke správnému rozhodnutí...

Román Jirího Hejdy, který vznikl na základe autentických vyprávení autorových spoluveznu, vyšel poprvé – a na dlouhou dobu naposledy - v roce 1969. I pres nastupující cenzuru se tehdy již nepodarilo normalizátorum zabránit vydání a kniha se setkala s nebývalým ohlasem ctenárské verejnosti. Nyní vychází po 46 letech znovu...

Jirí Hejda (1895–1985): Podnikatel, ekonom, politik, novinár a spisovatel. Vystudoval práva v Praze (studia byla prerušena epizodou v zákopech první svetové války). Jeho cinnost v nove vzniklé republice i pozdeji byla prepestrá – od práce v novinách (Ceskoslovenský deník, Tribuna, Prítomnost, Lidové noviny, Ceské slovo) pres pokusy o literární kariéru až po aktivity národohospodárské (tajemník zemedelské komory, profesor na obchodní akademii v Olomouci, vydavatel Hospodárské rocenky Ceského slova), podnikatelsko-manažerské (generální sekretár, pozdeji generální reditel CKD, majitel až do Února prosperující Továrny kuchynských zarízení) a politické (autor poválecného hospodárského programu národnesocialistické strany). Od roku 1946 až do svého zatcení byl clenem Ústrední plánovací komise. Zatcení se uskutecnilo v roce 1949, kdy byl obvinen a o pul roku pozdeji odsouzen v procesu s Miladou Horákovou. Jirí Hejda dostal doživotí, prošel Ruzyní, Pankrácí, Mírovem, Leopoldovem a Valdicemi a amnestován byl až roku 1962. Ve vezení skládal sonety, jež se ucil nazpamet. Po propuštení se rozpomnel na své literární ambice, cemuž vdecíme za vznik této a dalších knih. Ctenárskou pozornost si zcela jiste zaslouží i Hejdova životopisná próze „Žil jsme zbytecne“.

copyright © heirs, 2015

cover © Kameel Machart, 2015

ISBN 978-80-87938-30-0

ČÁST PRVNÍ

1

,,Počúvajte, Blažek, zajtra idete na iné pracovisko. Odovzdajte naradie!“

„Rozkaz,“ řekl a cítil, že mu rázem vyschlo v krku. Hvízdavej Dan je prevít. To věděl dávno. Ale že je takovej hajzl? Co teď? To je, jako by mu zboural celý domeček z karet jediným trhnutím ruky. A přece byl přesvědčen, že má všechno promyšleno do posledních podrobností. Ještě týden kdyby byl zůstal na místě. Nebo alespoň tři dny! Co je to po tolika letech?

Došel mechanicky ke své vrtačce a usedl k práci.

„Co ti chtěl?“ zeptal se Pepík, který seděl nalevo a vrtal stejně jako on podle šablony dírky do kroužků z umělé hmoty.

„Vyhodil mě. Zejtra už tu nejsem.“

Pepík zarazil vrtačku a obrátil se k němu celou tváří. „A dej pokoj! A proč? Dyť přece plníš normu na 120 procent.“

„Copak já vím? Hvízdoš je hajzl, přece ho znáš.“

„Je. Ale přesto. Proč by se měl zbavovat lidí, který mu pomáhaj plnit plán? Proč nevyndá Šaňa nebo Karolka? Ty přec neplněj.“

„Ty chytrej, to sou přece bejvalý gardisti, Šaňo dokonce ministr — a on byl přece taky gardista. Ale dělej a nebav se, já si musím něco rozmyslet.“

Zapnul stroj, ale nevrtal, jen markýroval práci. Proč by taky pracoval? Normu dávno měl a teď už na tom stejně nesejde. Ty dvě hodiny do konce směny profláká a dál... Ano, o to právě jde, co bude dál.

Zpočátku mu to nemyslelo. Byl vyveden z rovnováhy tím nečekaným přeložením na jiné pracoviště. Znamenalo to ne-li rozbití, tedy určitě oddálení a zkomplikování jeho plánů. A ty plány, to byla práce mnoha měsíců, dlouhého času úporného myšlení ve dne při práci, ale zejména v noci, kdy nikdo nerušil, kdy mohl kombinovat a domýšlet svoje tahy jako hráč na šachovnici. Jenomže tahle hra se hrála o život, při té šlo o krk. Jeden chybný krůček a jsi chladná mrtvola v bezejmenném hrobě za zdí.

Začalo to na samotce, tehdy, když dostal deset dní od Nosáriuse, protože... proč vlastně? Nikdy nevěděl, proč dostal trest bez raportu, bez výslechu, bez viny. Prý tehdy hráli bachaři karty, kolik kdo napaří trestních dávek, tvrdých lůžek a půstů. Podle předpisu měl být komandován k raportu před velitele, který měl stanovit trest. Ale za Balinta tohle neplatilo, tresty dával kterýkoli bachař a zásadou bylo napařit jim, politickým, při každé příležitosti a pod jakoukoli záminkou co nejvíc trestů. Nosárius přišel, zařval, že jsou špatně srovnané deky, a aby nemohl dokazovat, že tomu tak není, hned je strhl a rozházel po podlaze. Deset dnů korekce!

A tehdy, když dostal těch deset dnů, začal myslet. Samozřejmě. Když je člověk deset dní sám a sám, musí vstát o půl páté a lehnout si smí až v devět — lehnout v lehkých cvilinkových šatech jen na tvrdou podlahu bez slamníku, bez podhlavník