ČÍM DÁL VÍC se podobám otci. To mi řekla máma, když mě na konci května vyzvedla na letišti.

„Čím dál víc se podobáš Peterovi,“ povídá a vyjede autem z parkoviště.

Nechal jsem si narůst vlasy. Tak možná proto. Z reproduktorů se ozývá Frankie Lymon and the Teenagers,lovers awake at the break of day, why do theyfall in love? A já cítím silnou vůni matčina parfému, vedro v autě a jak se mi lepí tričko na záda, když se o ně opřu a zavřu oči.

„Čím dál víc se podobáš babičce,“ opáčím já.

„Touché.“

Když jsem babičku viděl naposledy, někdy před dvěma lety, byla už tak stará zestárlá, že mě nepoznávala. Něco mě na tom děsí.

Propletu prsty a dívám se z okna. Máma hovoří o počasí, o nadcházejícím létě, o dovolené a cestě do Paříže, kterou s mým otcem v červenci podniknou, jaké květiny si pořídila a o našich sousedech, kteří odmítají přestat sekat trávu, přestože je po desáté večer, a o práci na správě sociálního zabezpečení, o turistech, kteří brzy začnou přijíždět, a o studentském průvodu, který asi za týden bude procházet městem. Chvíli mlčí a pak začne zase o počasí.

Zaobírám se elementárními myšlenkami. Je pondělí. Mám kocovinu. Tři hodiny spánku po noci strávené u jisté Isabelle nebo Isabelly. V