KAPITOLA 2.
Pondělí 2. května 2005

Alan Karlsson váhavě postával v maceškovém záhonu, který se táhl podél boční zdi domova důchodců. Měl na sobě hnědé sako, hnědé kalhoty a na nohou hnědé trepky na doma. Nebyl žádný manekýn, ale to člověk v tomhle věku je málokdy. Byl na útěku z vlastní narozeninové oslavy, a to člověk v tomhle věku je taky málokdy, v neposlední řadě proto, že se málokdy tohohle věku dožije.

Alan uvažoval, jestli se má namáhat vlézt oknem zpátky pro klobouk a boty, ale když se přesvědčil, že náprsní taška je každopádně na svém místě ve vnitřní kapse saka, vykašlal se na to. Navíc sestra Alice už několikrát prokázala, že má šestý smysl (ať si kořalku schoval sebelíp, vždycky ji našla). Možná teď vevnitř chodí sem a tam a tuší, že se děje něco nekalého.

Radši se honem vypařím, pomyslel si Alan a s praskáním v kolenou vykročil ze záhonu. Ve šrajtofli měl, pokud si dobře vzpomínal, několik našetřených stovek, a to bylo dobře, poněvadž se chtěl držet dál od lidí a to ho bude něco stát.

Pak otočil hlavu a podíval se na domov důchodců, o kterém si ještě nedávno myslel, že bude jeho posledním pozemským příbytkem. A řekl si, že umřít snad může někdy jindy a někde jinde.

Stoletý stařík se vydal na cestu ve svých čuracích trepkách (tak se jim říká proto, že mužští v přezrálém věku při čurání zřídkakdy dočurají dál než na boty). Nejdřív prošel parkem a potom se vydal dál podél volného prostranství, kde se tu a tam, přestože jinak šlo o velmi poklidné městečko, konal trh. Po několika stech metrech zašel za hrdě se tyčící středověký kostel a posadil se na lavičku vedle několika náhrobních kamenů, aby dal odpočinout kolenům. Místní lidi byli zbožní jen natolik, že se Alan mohl spolehnout, že ho tady nechají na pokoji. Zjistil, že iron