DÍL PRVNÍ

Kapitola 1
Můj rodný kout

Moje matka mi vyprávěla, jak v dávných dobách křižácká vojska či jezuité pronásledovali jinověrce. Ti se museli skrývat v horách a skalách, jak o tom psal mj. také jeden z buditelů našeho národa Alois Jirásek.

Jedna podobně pronásledovaná rodina se usadila v malebném horském údolíčku zvaném Mionší Potok v obci Dolní Lomná na Těšínsku, v oblasti dnes známé jako Prales Mionší. Do toho skrytého a tichého, i když nehostinného údolí se nastěhovala, lépe řečeno usadila se zde jedna z těch rodin, pronásledovaných pro své náboženství. V malém, ale skrytém údolí, sevřeném ze všech stran vysokými jehličnatými lesy, si začali dobývat chleba v potu tváře, jak říká Bible. Postavili si dřevěné domky. Jeden, zvaný dřevěnice, byl opraven, stojí tam dodnes a je chloubou obce.

Druhý byl pro své stáří zbourán. Jeho střecha sahala skoro až k zemi. V tomto domku žil můj děda s babičkou a vychovali tu deset dětí, šest synů a čtyři dcery. Bylo to za Rakousko-Uherska. Děda s babičkou nebyli nijak zaostalí či negramotní. Všem deseti dětem dali na tehdejší dobu docela slušné vzdělání. Byli vyučeni různým řemeslům – tesaři, zedníci, krejčí, zámečníci, stolaři, ševci aj. V dospělosti se rozjeli do světa, založili si vlastní rodiny a do Mionší jezdili na návštěvu nebo na dovolenou. Zůstali jenom dva nejstarší bratři. Ne že by byli jenom řemeslníci, znali také řeči, uměli polsky, německy a česky, a ovládali ta