KAPITOLA 1.
JEŽÍŠ NA ŠUMAVĚ

„Stopy požáru jsou již dávno setřeny, zelená lučina beze stromu i keře se rozestírá po tomto plochém svahu. Uprostřed ploché prolákliny strmí k obloze tři štíhlé balvany, které dříve byly zakryty pralesem. Stojí tu nyní jako pomník, a ač je to daleko od místa, kde hoch podstoupil oběť smrti, vypravují lidé, že jsou to tři zkamenělé jedle, na nichž byl upálen Ježíš na Šumavě.“

Robert Michel je téměř zapomenutý autor. Jeho knihaJežíš na Šumavě je poutavým příběhem malého chlapce – dítěte, bezmocného nástroje v rukou jeho vlastní matky. Legenda je údajně založena na pravdě, ale také přikrášlena mnohými motivy. Proto bude lokalizace příběhu náročná, ale nikoli nemožná.

Sám autor žil v Praze a prázdniny trávil na Šumavě, kde několik let k této legendě sbíral údaje. Psal ji v období, kdy přišel o syna – o to procítěnější je příběh, který nabízí, příběh chlapce a jeho fanatické matky, který končí děsivou tragédií.

Představme si chalupu někde uprostřed lesů, na úplné samotě. Mladá dívka Marie se stará o celou domácnost, zatímco její otec obstarává obživu. Takhle žijí už řadu let. Ale zub času je nemilosrdný a nezná slitování. Smrt přichází nečekaně a pomalu. Zbožná dívka, která nezná nic než svobodu, Boha a nezkrotnou přírodu, ve které vyrostla, fascinovaně sleduje opocenou tvář svého otce. Muž, kterého bezmezně miluje a obdivuje, muž, který jí dal život, se nyní svíjí ve smrtelných křečích. Co má dělat? Takové prosté děvčátko, jako je ona, těžko zastaví koloběh času. Pláče a naříká, spílá a hned se křižuje. Se Smrtkou se těžko může pustit do boje. Má z ní totiž nezměrný strach. „Ježíši..“ jsou první a také poslední slova, která zašeptá, než omdlí. Právě v tomto okamžiku se probouzí v Marii šílenství, jež později zpečetí chlapcův osud.

Takto melodramaticky tedy začíná