Vražda z lásky

Klečím na podlaze maringotky a ostrý suk uprostřed prkna mi kreslí malé kolečko do bolavého kolena. Klečím tady a musím klečet do té doby, dokud nepovím, proč jsem to udělala. Asi budu klečet navěky, nahazuji udici, lovím, slova neberou. Tak se rybáři vrací od řeky plné ryb, sítě prázdné, tašky prázdné. Rybáři krčí zmateně rameny a cestou trousí: „neberou.“

Řeknu mamince: „neberou.“ V hlavě mi dzuní moucha masařka, žaludek mi zalehl kámen, slovo visí někde v krku, dusí mě a nechce ven. „Tak mi přece pomoz, mami!“ volám očima, tělem, celá se nakláním. Nic. Ohluchla. Sedí na rozvrzané židli a pláče. Pláče a nevidí, neslyší, je sama pro sebe. To není spravedlivé. „Spravedlnost má těžký zadek, než ta ho zvedne…,“ říkává dědeček. Tak tu klečím na holých prknech a čekám, až se spravedlnosti uráčí přijít. Moucha v hlavě pomalu usedá, popolétne, tře křídlo o křídlo, teď je zticha. Nadzvednu bolavé koleno, opráším šaty. Na prkno upadlo několik drobečků pilin. Hora lásky se rozpadla, propadla, zbyly jen pichlavé piliny.

Moucha se nehýbá, otočím hlavu, na stole leží němá hromádka hadříků. Hromada leží, leží a nehne se, samé cucky, samé cucky, dočista mrtvá.

Kdysi dávno byla ta hromádka hadříků plná líbezných úsměvů, mrkacích očiček, živá až běda, hřála u srdce, svítila teplým plamínkem. Jediný večer, jediný okamžik, všechno se zkazilo. Počítám na prstech: lituji, nelituji, lituji, nelituji…, vyjde to nastejno, je to jen podfuk, podle toho, jak začnu počítat. Zahodím šidítko a přiznám si pravdu. K uzoufání. Znovu bych trhala, řezala, škrtila, zabila z nešťastné, zbytečné lásky. Řeknu to mamince, ta mi dá za pravdu. Opravdu?

Maminko, posloucháš? Pláče a neslyší. Na stole leží